Jiří Prskavec

Tokiem jízda teprve začíná

Když stojím na startu velkého závodu, jako je mistrovství světa nebo olympiáda, cítím absolutní štěstí. Ten pocit mě žene kupředu. K těm velkým medailím, ke splněným snům.

„Tady bych chtěl taky jednou startovat. Takhle dobrý jednou budu,“ říkal jsem si jako malý, když jsem objížděl největší světové závody se svými rodiči, kdy táta ještě závodil a máma pracovala jako fyzioterapeutka českého manšaftu. Oba závodili na divoké vodě, oba mě trénovali, i když máma jen chvíli. Oba byli a jsou mými největšími vzory – na trati i mimo ni.

Tehdy jsem se chtěl stát nejlepším kajakářem, co kdy jezdil na divoké vodě. Nebyl to malý cíl – ale ta dětská myšlenka se mě stále drží.

Drží se mě i teď, když jsem si dětský sen splnil. Zvítězil jsem pod obrovským tlakem v olympijském závodě. Ale každý den, kdy sednu do své slalomové lodě, mě to baví pořád stejně. A možná ještě o trošku víc. A proto... Paříž už začíná klepat na dveře a já se nemůžu dočkat boje o další olympijské kruhy.

zlatých medailí

velký sen

zlomených pádel

2021

OH v Tokiu

Vítězství na OH je mým splněným snem. Před Hrami se mluvilo o mém jméně čistě ve spojitosti se zlatem. Nikdo nepochyboval, že to zvládnu, a nejtěžší bylo, že i nejbližší byli pevně přesvědčenim že to dám. Byl to nejobtížnější a následně nejkrásnější okamžik mé kariéry, kdy jsem pod obrovským tlakem dokázal jet s radostí dítěte a velkým srdcem. S vodou jsem si hrál a byl jsem to já i na tom největším závodě, kde jde o všechno.